Doktoronline.cz - vše o zdraví a pro zdraví.


www.doktoronline.cz

Deníčky

Adélčin občasník

28. dubna 2004
15 roků, 7 měsíců a 11 dnů

Dva roky

ze dne 28. dubna 2006 | Mám 2 roky
Narozeninový dort
Narozeninový dort
A je to tu zase. Zase jsem starší a na dortu jsem napočítala 2 svíčky (nemyslete si – počítat do 9 už umím a poznám všechna čísla). Pro mne ale dva roky nic neznamenají. Jen jsem sfoukla svíčky, dvakrát si to ještě zopakovala, protože mě to děsně bavilo a hlavně, hlavně jsem dostala hromadu dárečků. O motorce od babičky Lidušky jsem psala minule, teď přibyli rákosníčci (které miluji), houpací kůň (pořád jsem se houpala taťkovi na noze), knížky (poznám je čísla, tak mi ji budou muset číst), nové oblečení (jsem parádnice, to se hodí), magnetickou tabuli s obrázky krtka (lednice už asi nestačí) a hromadu dalších dárků. Oslava byla v pohodě – taťka míchal drinky (mi namíchal akorát tak Kubíka s vodou), já byla spokojená a ostatní veselí.
 

Nová motorka

ze dne 8. dubna 2006 | Mám 1 rok, 11 měsíců a 11 dnů
Moje nová motorka
Moje nová motorka
Před týdnem mi sousedka Terezka půjčila motorku. Proháněla jsem se na ni jako divá. Není to samozřejmě doopravdická motorka – nedělá rámus a když se chci projet, musím si pomoct vlastními nožičkami. A dnes se stala báječná věc. Dostala jsem úplně novou motorku. Lepší, novější, větší, prostě báječnější. Můžu mlátit po hlavě žirafu a tak troubit, můžu se jen tak vozit, pokud mě tlačí táta nebo můžu sama šlapat (což mě moc nebere). Když mi táta sníží takovou tu věc na tlačení, můžu si motorku tlačit sama a to mě baví ze všeho nejvíce. Dá se řídit, dá se s ní zatáčet. Prý jsem ji dostala od babičky Lidušky k narozeninám, ale ty mám až za móóć dlouho, ta k doufám, že to nebude poslední dáreček, protože dárečky já prostě miluji.
 

Maminčin ocásek

ze dne 23. března 2006 | Mám 1 rok, 10 měsíců a 23 dnů
Dnes vám položím zásadní otázku – už se vám někdy ztratila maminka? Pokud ano, napište mi, ať mám důkazy. Pokud vás zaskočilo to, nač se ptám, tady je vysvětlení. Poslední dobou mám prostě takový divný pocit, že maminka odejde a už se nevrátí. Že mi prostě uteče, protože mě má dost. A tak ji hlídám, kudy chodím. Držím ji za sukni a prostě ji nedovolím odejít. A když mi máma někam odejde, tak ji hledám a volám. A nikdo mě v tu chvíli nepřesvědčí, že je to jinak. Divné je, že se zatím vždycky vrátila, ale moc mě to neuklidňuje.
 

Mám tě ráda

ze dne 12. března 2006 | Mám 1 rok, 10 měsíců a 12 dnů
Taky do vás rodiče tak hučeli? To je pořád – Aďo, řekni to, nebo řekni ono a já, protože jim chci udělat radost, opakuji. Nejraději poslední slovíčko. No a sem tak se hecnu a řeknu celou větičku. A dnes jsem právě řekla „mám tě ráda“. Řekla jsem to tátovi, který se z toho div nepominul. Samozřejmě jsem soběstačná a neopakuji jen to, co se mi řekne. Mám i vlastní názor. A tak jsem se sama naučila několik báječných vět. Teď právě mám nejraději „zastávka Duha“. To jsem schopna opakovat i čtvrt hodiny dokolečka. Umím pozdravit „dobrý večer“, „dobrou noc“, ocením i dobrou práci – „výborně“. Chápu všechno, co se mi řekne i když z pohodlnosti někdy prostě dělám, že nerozumím. A všichni mi to baští.
 

Cvičení v partě

ze dne 17. února 2006 | Mám 1 rok, 9 měsíců a 20 dnů
Moje parta
Moje parta
Máma mi pořád říká, že jsem tlusťoch, že bych měla držet dietu. Proto mne asi dneska vzala na cvičení dětí. Báječná věc, takové cvičení. Byla jsem asi nejmladší, to ovšem neznamená, že jsem byla poslední. Protože jsem tu byla poprvé, chvilku jsem koukala, jak všechny ty báječné úkoly dělají ostatní, nakonec jsem se zapojila. Zapadla jsem do party a už se těším na další společenskou akci.
 

Pooperační komplikace

ze dne 22. ledna 2006 | Mám 1 rok, 8 měsíců a 25 dnů
Tak jsem si v pondělí myslela, že to všechno špatné mám za sebou. A mýlila jsem se. Už od čtvrtka mám teploty, které se pořád zvyšují. Nejím, jsem nevrlá, ale nebrání mi to, abych nedováděla jako jindy. A dneska už mi bylo opravdu špatně, celá jsem hořela, takže se jelo do nemocnice. Ne na výlet vy ťuňťové. Podívat se na paní doktorku, která se na oplátku podívala na mne. Trochu jsem se vyděsila při pohledu na ty nástroje v ordinaci, protože jsem si prostě vzpomněla na pondělní operaci. Preventivně jsem plakala. Paní doktorka mne prohlédla, pokývala hlavou, prohlásila něco o oušku, prostředním oušku nebo tak něco. To mne zaujalo a přestala jsem brečet, abych rozumněla, co to vlastně říká. A než jsem se nadála, propíchla mi každé ouško takovou zahnutou jehlou, ani jsem nestačila zaprotestoval. A protože jsem pochopila, že to je všechno a nic dalšího nepříjde, už jsem se ani nenamáhala brečet. Musím říct, že se mi hned další den ulevilo. Ale rozhodně netoužím po tom, abych to někdy zažila znovu.
 

Už nejsem celá

ze dne 16. ledna 2006 | Mám 1 rok, 8 měsíců a 19 dnů
A jsem o nosní mandli lehčí
A jsem o nosní mandli lehčí
Dnes jsem byla na operaci a kousek sebe jsem tam nechala. Po dnešku už nemám nosní mandli, kterou se rozhodli doktoři odstranit. Do nemocnice jsem nastoupila brzo ráno, bez ranního mlíčka, bez čajíčku, takže v dost mizerné náladě. Na pokoji už čekala další 4 mimina, některá už teda mimina nebyla. A byly tam hračky, takže jsem na baštu rychle zapomněla. V půl osmé jsem dostala injekci do zadečku. Trošku jsem protestovala, trošku brečela, ale pak jsem se cítila naprosto bezvadně. Všechno se mi rozmazávalo, všechno mi připadalo růžové a všechno mi bylo naprosto ukradené. Taťka říkal, že mám nějakou opici zadarmo a chtěl po sestřičce taky jednu injekci. Když jsem se cítila úplně nejlépe, odnesli mě z pokoje od rodičů pryč. Nebudu vám popisovat, co tam se mnou dělali. Mučení miminek nejtěžšího kalibru. Nechci vás děsit, protože tento deníček má být relax, ne horror. Naštěstí to vše trvalo jen 5 minut a už mě vezli zpátky k našim. Formálně jsem brečela, což je pochopitelné, když mi crčela z nosu krev. Na pokoji, mě naši uklidňovali, chlácholili, utírali nosík. Dělalo mi to dobře, takže jsem se celkem rychle uklidnila. Postupně vozili další řvoucí mimina se zakrvácenými nosy, tak jsem jim chtěla předvést, jaká jsem hrdinka. Asi to byla pro ně pěkná potupa, protože jsem byla na pokoji jediná holčička. Pak už to byla pohoda. Brečet mě přestalo bavit asi za 15 minut a pak jsem si šla hrát s kostkami. Ostatním trvalo o dost déle, než se ke mně připojili – nechci se chlubit, ale byla jsem nejstatečnější. Pak už následovalo protivné vyšetření, nemocniční oběd a pak mě táta konečně odvezl domů do pelíšku, kde jsem slastně zalomila. Doufám, že to byla poslední operace v mém životě. Je spousta báječnějších věcí v životě. Snad jen ta injekce, ta stála za to...
 

První sáňkování

ze dne 31. prosince 2005 | Mám 1 rok, 8 měsíců a 3 dny
První sáňkování
První sáňkování
Venku je zima, až praští. Nevím sice, kdo koho praští, ale zima prostě je. Já to poznám hlavně podle toho, že je venku spousta takového bílého, studeného, mokrého. Snížek tomu s mámou říkáme. A protože mám báječné sáňky a od babičky jsem dostala opěrátko na ně, vzal mě dneska taťka poprvé ven na saních. Nevíte někdo o kurzu tahání saní? Táta by nějaký nutně potřeboval, protože to dneska moc nezvládl. Technika tažení na rovné cestě celkem ušla, když jsme ale přejížděli nerovnosti, totálně vyhořel a já skončila v závěji. Úpně celá jsem se zabořila, celý čumáček jsem měla pokrytý vrstvou sněhu. Táta zasakroval, sundal svou šálu a začal mě otírat. Pak se se mnou pachtil domů a dával si pěkného majzla, aby se tohle extempóre neopakovalo. Příště budu raději stavět sněhuláka, dokud tahání saní pořádně nenatrénuje.
 

Suma sumárum

ze dne 30. prosince 2005 | Mám 1 rok, 8 měsíců a 2 dny
Ježíšku, jen počkej...
Ježíšku, jen počkej...
Konec roku se prý blíží a slyšela jsem, že na konci roku dospěláci rádi rekapitulují. Já toho moc za sebou ještě nemám, ale možná bych měla napsat, že: Vážím 13,1 kg. Je mě tedy kus ženské. Vlasy mi moc nerostou, ale teď mi to nevadí. Zoubky mám snad všechny venku a protože mi mamča občas říká smrdihubko, pravidelně si je čistím. Po mlíčku ráno a večer. Pořád spím v postýlce a protože jsem čipera, nejdu spát dříve než v devět večer. Zato ale usnu hned, stejně jako po obědě. Celkem jsem se divila, že některá mimina se musejí nosit na rukou a tak porůznu s nimi cvičit, než usnou. Umím říct spoustu slovíček. Například kartáček, papučky, boty, pasta, večerníček, děkuji, kalhoty, paleček, Adélka, panenka, pálí, studí, akorát, dobré, prostě jich umím opravdu hodně. Umím ukázat kde mám oči, pusu, nos, bříško, plínku a spoustu dalších užitečných věcí. Naučila jsem se, že když je něco „pálí“, tak se na to nesahá, ale ještě nevím, co to udělá, když na to sáhnu. Máma mě učí stále nová slovíčka. Teď se blíží nějaké Vánoce a tak mě učí – Vánoce, Ježíšek, dárečky, málo, dej, více, peníze... Nevím, co tím sleduje. Ráda si hraji s kostkami, mám 2 kočárky a několik panenek. Miluji večerníčka a peřinku s polštářem, na kterých jsou večerníčci tahám všude. Spinkat chodím nejraději s panenkou Žofkou (někdy vám ji ukážu). Hraji si s puzzle, nádobíčkem, telefony a vším, co je po ruce. Taťku zlobím, když si hraji s jeho aparaturou (DVD). Některé šuplíky a skříňky ale taťka hlídá a já tam nesmím. Stejně jednou zjistím, co tam má za poklady. Chodím nerada, raději běhám. A to kdykoliv. Ráno vstanu, zajdu si zapnout televizi, posadím se na pohovku a čekám na mlíčko. No a pak si hraju, sem tam mrknu na reklamy, které mě baví nejvíce. Jsem ujetá na boty a klíče. Boty vytahuji z regálu a nosím je, kde je zrovna místo. Pěkně si je narovnám do řady a pak zavolám mamku nebo taťku. Zkouším si obléct ponožky a nazout botičky. Moc to nejde. Maluji pastelkama. Ještě nejsem žádný Picaso, ale to snad přijde. Umím říct, že jsem počůraná, umím se sama svlékat. Už se mi povedlo přelézt do vany a jednou jsem utekla z postýlky. Občas se mi povede vyčůrat se do nočníku, hlavně po ránu. Baštím sama, za všechno hezky poděkuji. Ráda zpívám. Prostě jsem taková normální holčička.
 

Vánoce jsou tady

ze dne 24. prosince 2005 | Mám 1 rok, 7 měsíců a 26 dnů
Tak, který dřív?
Tak, který dřív?
Konečně jsem se dočkala. Po roce Vánoce, Vánoce, přicházejí, šťastné a veselé... Když jsem se dnes ráno probudila, něco nehrálo. V pokoji stál nazdobený stromeček, který tam obvykle nestává. Zapátrala jsem ve své paměti a uvědomila si, že přesně tohle jsem už jednou zažila. Ti bystřejší z vás už jistě pochopili. Vypuklo šílenství zvané Vánoce a večer jsem pod stromečkem, kde nebylo přes dárečky k hnutí, své šílenství předvedla. Dárečky jsem škubala jako o závod, žádná krabice, žádný balíček si přede mnou nemohl být jistý. A že jich bylo požehnaně. Ani se nedivím, protože jsem byla celý rok vyjímečně hodná. Fakt. Takže jsem dostala několik panenek, postýlku pro panenku, autosedačku s panenkou, nové šatičky a parádní prádelko pro sebe, knížky, abych byla vzdělaná, prostě všechno, co si taková holčička jako já, může přát. Docela mne to zmohlo, tak jsem šupajdila do pelíšku a než jsem si nechala něco hezkého zdát, přála jsem si, aby tady už zase byly ty Vánoce, Vánoce...
 

Slunečnicové brikety

Přihlášení



Zapomenuté heslo

Poslední fotky

Oblíbená hračka-hřeben
Ségra čte

Poslední vzkazy

JOSIANA - [Deníček Alenky ]
LUC - [Deníček Alenky ]
JOSIANA - [Deníček Alenky ]
Pavla - [Deníček Alenky ]
petr - [Deníček Alenky ]
JOSIANA - [Deníček Alenky ]
JOSIANA - [Deníček Alenky ]
alain - [Deníček Alenky ]
petr - [Deníček Alenky ]
JOSIANA - [Deníček Alenky ]

© Doktororonline.cz | Reklama